pátek 25. května 2007

Pan jechal za šipko aneb Tuning Xcars club meeting 9


19. květen 2007. Sobota. Deset dopoledne. ,,Voe, co děláš ? Jedem na sraz k Náchodu. Venku to paří, nebudu sedět doma na zadku." ,,Ses pos*al, nějakejch 150 km ... okey, za patnáct minut jsem u tebe, José!" ,,No to ses pos*al, teď jsem vstal, nestíhám !!!" ,,Nezájem, čau."




Než si stačím natáhnout trenky, už venku slyším duc duc od Culture Beat a dalších Bravo hitů z počátku devadesátých let (on se nám Jiří trochu zasekl na disko hitech devadesátých let). ,,Ten magor už je tady ..." No nic, házím na sebe hadry, beru mobil, sluneční brejle.

A už se Tourankem v licenci od Zetoru řítíme směr Náchod na Tuning Xcars club meeting 9. Je to takovej menší pohodovej srázek u vodní nádrže Rozkoš, už jsem tam byl předloni.

Po cestě, když míjíme Trosky, vidíme v dáli nějakej kouř, říkáme si, někde asi hoří. Pak se z toho vyklubala tahle mašinka.


,, Sto korun, prosím." ,,Jasný. A chcem nálepku !!" ,,Nálepky už došly, ale můžete si zažádat přes mail." ,,Ty voe." Tak ani tohle se od předloni nezměnilo. Bylo hrozný vedro, zlatá klimačka v autě, hned bych skočil do Rozkoše. Tak jsme to tak nějak prošli, letos nic moc zajímavého. ,,Jdu si dát pivo a něco k jídlu, mám hlad." ,,Nežer, budeš tlustej." ,,Ha,ha." Sedíme, popíjím desítku, Jiří kofolu a já čekám na kuřecí směs s hranolkama, co vypadala na obrázku nejlíp. Po chvíli přijde frajer s atraktivní blondýnou v minisukni a sednou si kousek od nás k našemu stolu. Jiří na mě mrká a poťouchle se usmívá. Pak blondýna vstane a jde pryč. Po chvíli se vrací s Colou a pivem pro frajera. Tak to mám dost, to jsou služby. To jsme nevydrželi a ačkoliv jsme se snažili zadržet to, vybouchli jsme smíchy, protože tohle je snad sen každýho chlapa.


,,Hele, dožer to a jedem domů." Tak jsem do sebe nasoukal zbytek té Číny, které jsem se nakonec dočkal. ,,Máš s sebou občanku ? Nazpátek pojedem přes Polsko, ne, ať je nějaká sranda." Ačkoliv jsem měl předtuchu, že je to jeden z takových těch debilních nápadu, souhlasil jsem. Tak jsme jeli k polským hranicím. Za hranicemi byla krásná nová dvouproudová silnice, tak jsme si to pochvalovali. ,,Pojedem na Jelenii Goru a podel hranice přes Bogatyniu, Frýdlant a do Liberce." ,,Okey, zapnu Mílu, ať nám do toho kecá." Pan Miloslav je hlas z navigace, sympatickej týpek, kterej se ale umí celkem slušně rozčilovat. Občas nás nabádá odbočovat přes ručku (,,a další odbočku jeďte ostře vpravo"), občas nás nabádá napálit to do kamionu v protisměru (,,nyní otočte do protisměru") nebo projet kruháč rovně (,,na kruhovém objezdu jeďte rovně a druhou odbočku vpravo"). Občas nás pěkně se*e, když zabloudíme a chceme jet jinudy, tak tvrdohlavě a neúnavně řve ,,otočte se". To je prostě Míla.


No a Míla nezklamal. Sice nám poradil nejkratší cestu, ale to jsme nepočítali s tím, že do toho bude počítat polní cesty. Na některých bylo sice trochu poznat, že na tom kdysi asfalt ležel, ale asi by možná bylo lepší, kdyby neležel. Ementál hadr. No, Touran dostal zabrat. Potkat kombajn, tak jedem na zpátečku 100 km.


Ale v jednom městečku nás Míla přece jenom potěšil. Stopli nás tři mladé hezké Polandy. ,,Czesc diewczyny!" Jasný, hodíme vás. Děvčata se chystala na diskotéku, která byla cca 9 km odtamtud. ,,Že se nebojej stopovat, co. To maj štěstí, že stoply nás a ne žádný uchyláky ... " Jiří se tomu kdoví proč začal smát. Tak jsme pokračovali ve zdvořilé konverzaci. Jeli jsme a kecali a jeli a kecali a kecali a jeli ..... STOP ! ,, Proše pana dokumentův od samochodu." ,,Voe, jel jsem rychle a byla tu vesnice." Tak to je super, chytil nás polskej polda, co se tam v tom vedru celej den nudil, až nakonec načapal dva mladý joudy z Čech. Na padesátce nám naměřil 89 km/h. ,,200 - 300 zlotych." ,,Nemáme nic, jen projíždíme." ,,Nezajímá." ,,Fakt nic nemáme." ,,Nezajímá, jestli máte kreditku, vyberte si peníze. Chci 200 zlotych, nechci české, nechci eura, jste v Polsku, tady platí zloty. Když jedete do země, máte mít její měnu !." Problém.


,,Nemáme ani kreditku, nic." ,,Tak si vyměňte české. Dejte mi teda 100 zlotych." V sobotu večer shánějte banku nebo směnárnu. Jiřímu sebral VŠECHNY papíry, osobní i od auta a starejte se. Holky prej taky nemaj, tak jsme jeli zpátky do té předchozí vesnice a sháněli zlotý. Na benzínce jsme jim byli celkem šumák, po dlouhém přemýšlení holky napadla spásná myšlenka. Taxikáři. Oni to jsou v Polsku takový kšeftaři. A taky že jo. Taxikář nám zkušeně vyměřil kurz 1kč = 10 grošů, dali jsme litr a měli jsme 100 zlotych, bez kterých nám policajt nechtěl vrátit papíry. Tak jsme jeli zpátky pro papíry. Zrovna od něj odcházela žena s děckem, přinesli mu do auta večeři. K večeři dostal i 100 našich zlotych a papíry byly zpátky. Kéž by ses tím zadávil ...


Holky jsme vysadily u diskotéky a pokračovali dál cestou necestou. Někde u Lubaně jsme těžce zabloudili v klikatých uličkách a jednosměrkách, i pan Míla byl zmatenej jak želva před plotem a při každé variantě cesty hlásil: ,,otočte se." Nezbývalo nic jiného než se zeptat těchto holek (fotil to Jirka přes sklo svým mobilem, mně to přišlo trapný, jemu ne) ->

Takové holky v Polsku nebyly výjimkou, Jiří měl celou cestu jazyk až na podlaze, mě to samozřejmě nechávalo chladným. Jiří mi přísahal, že jim byly vidět při chůzi kalhotky. Není divu, v takových mikrosukních. Jiří mi zastavil a jelikož umím polsky, tak na mně zbyl ten černý Petr, že jsem se bohužel musel jít zeptat na cestu těhle dvou blondýnek v mikrosukních, které si mezitím sedly na zastávku. Vzal jsem s sebou mapu České Republiky, kde byl i obecnej kousek Polska. Sedl jsem si vedle nich a žádal je o radu. Vysvětlil jsem jim, že jsme dva joudové z Čech, co jezdí z Náchoda do Liberce přes Polsko. Ony se začaly usmívat a ochotně mi začaly prstem s upravenými nalakovanými dlouhými nehty jak z katalogu typu ,,možná je to mejbelin" dlouze vysvětlovat cestu do Bogatynii. Nevím proč, ale asi tak půlku jsem toho nevnímal, tak jsem se akorát ještě pro jistotu zeptal, jestli ted máme jet vlevo nebo vpravo. ,,Díky moc, slečny." ,,V pohodě, nemáš zač."

,,Utři slinu a jedem."

Do Bogatynii jsme dorazili. Nakonec i do Liberce. V deset večer. Najeli jsme přes 400 km.

Nejčtenější články