Jirka: ,,Hele, jsou ještě nějaké srazy?“
Já: ,,No teď už moc ne, je okurková sezóna, akorát v Essenu je tuning show, Essen Motor Show. Největší výstava tuningových úpravců sportovních a luxusních aut. Tam bych se chtěl někdy podívat.“
Jirka: ,,No tak jedem.“
Já: ,,Víš, kolik je to kilometrů ??“
Jirka: ,,Ne, kolik ?“
Já: ,,No skoro 900 km !“
Jirka: ,,Tak to je slušný, tak jedem.“
Já: ,,Ha ha. 900 km, jo ??“
Jirka: ,, No a proč ne.“
Já: ,,To už se rovnou můžem podívat do Amsterdamu, to je kousek a taky bych se tam podíval.“
Jirka: ,,Tak jo, sežeň ubytování a jedem !“
Já: ,,Seš blázen, že jsem zase něco plácnul …“
Tak takhle to začalo. Plán byl následující: v sobotu 1.12. vyrazíme, až se ráčím vyspat po bujarém vánočním firemním večírku (to byl nápad, měl jsem si dát o Beama míň), příjezd ve večerních hodinách do Holandska. Ubytujeme se v hotelu nedaleko centra Amsterdamu. Druhý den, v neděli 2.12. vyrazíme do Essenu na Motor Show (cca 200 km z Amsterdamu), večer zpět do Amsterdamu do hotelu. Pondělí 3.12. odjezd domů.
Na cestu jsem nesměl zapomenout přibalit si pana Mílu (navigace TomTom) se znalostí celé střední a západní Evropy. Sice jsme ho na chvíli vyměnili za slečnu Elišku, ale po pár metrech jsme usoudili, že její hlas není dost sexy a má nějakej celkem drsnej tón, takže jsme se vrátili k panu Mílovi. A jelikož si Jiří pořídil novou hračku, DVD přehrávač do auta, tak další nutnou výbavou byly staré dobré české filmy na DVD (tímto děkujeme DVD edicím známých bulvárních plátků), sem tam nějakej ten komerční americkej. Aspoň nám ta cesta uteče.
1. prosince, 14:00, Liberec. Opravdu vyrážíme. V Děčíně jsme se smilovali nad mladou stopařkou, která se potřebovala dostat do Ústí nad Labem. ,,Jo, jasný, v pohodě, slečno.“ ,,Stačí, když mě vyhodíte někde na kraji, já se domů už dostanu. Nemusíte zajíždět.“ ,, Slečno, nám dneska zajížďka opravdu nevadí.“ ,,Jakto, kam jedete ?“ ,,No, jedeme do Amsterdamu, máme před sebou nějakých 900 km (se smíchem). “
Rozhodli jsme se pro novej přechod u Ústí nad Labem směr Drážďany. Když se blížíme k německé hranici, Jirka se mě ptá: ,,Hele, to už je jako hranice ?? Já jsem tu někde čekal směnárnu, nemám eura, ani natankováno.“ Tento přechod je taková dálnice přepažená státní hranicí. Takže jsem projeli do Německa a první odbočku jsme se vrátili zpět do Čech do směnárny a natankovat a zpět do Německa.
Cesta probíhala v klidu, koukali jsme na DVD, pan Míla nám vesele hlásil cestu. Už celkem nedaleko Holandska jsme v Německu tankovali. ,,Jiří, já potřebuju rozměnit tu blbou papírovou 200 eurovku, tak zaplatím tu naftu. “ ,,Oka, já si dám ještě kafe. “ Vešli jsme do prodejny a hned vedle kasy stál automat na kafe, ve kterém se hrabali dva Němci. ,,Scheisse“, vykřikl jeden z nich. Jirka i bez znalosti němčiny pochopil, že kafe asi nedostane. No nic, rozměním těch 200 euro. Prodavač se na mě podívá jako na podvodníka, co to právě vytiskl doma na tiskárně. Projede to přístrojem, který ověřuje pravost bankovek. Píp. Projede ještě jednou. Píp. ,,Ne, tuhle bankovku nevezmu.“ Podávám druhou papírovou 200 eurovku. Píp. Píp. ,,Tuhle taky nevezmu. “ Tak to už mi trochu zatrnulo. Očekával jsem telefonát na německé policejní komando a že následujících 24 hodin strávíme v německém žaláři. Nic se ale nedělo. Dostal jsem zpět ,,falešné“ 200 eurovky, Jirka zaplatil svýma penězma a já jsem začal přemýšlet, za co budu zbývající dny v Holandsku a Německu žít.
Do hotelu v Amsterdamu jsme dorazili okolo 23:00. Našli jsme ho v pohodě, pan Míla to tam znal, jak když tam nocuje běžně. Dvoulůžkový pokoj pro dva nás vyšel na 180 euro (první místo, kde jsem udal ,,falešnou“ 200 eurovku), i se snídaní. Což je slušná cena, pokoj měl veškeré příslušenství, ale pokoj samotný byl na náš vkus trochu malý. Ale šlo jen o přespání.
Po ubytování, ač unaveni, jsme se vydali na průzkum okolí. No jo, jenže kam jít. Ani jeden z nás jsme se předtím nepodívali, co vůbec v Amsterdamu je a kde to je. Tak jsme šli na blind. Cestou nás zastihla průtrž mračen, takže jsme slušně promokli. Pak říkám: ,,Hele támhlety holky jsou vyfiklé jak na diskotéku, půjdeme za nima. “ A taky že jo. Nic netušící holky nás dovedly do víru nočního Amsterdamu. Ulice samých barů a diskoték. Před každým klubem dva dvoumetroví černoši. Prošli jsem celou ulici i druhou ulici. Nakonec jsme ale byli tak utahaní, že jsme šli zas nazpátek do hotelu. Byla totiž 1:00 ráno a my jsme po bloudění ušli 2 km a zítra nás čeká Motor Show Essen.