Zrodil se mi v hlavě nápad na projetí několika švýcarských horských průsmyků během 3-4 dní. Pár už jsem jich měl možnost projet, bohužel ani jednou v Mini nebo v cabriu. A jelikož je Švýcarsko má srdeční záležitost, od myšlenky nebylo daleko k činům. Cesta se postupně utvářela k nějakému rozumně zvládnutelnému počtu kilometrů, aby to pořád bylo ještě o radosti a kochání a ne o honění se, abychom to stihli, což se, myslím, nakonec povedlo dokonale. Zrovna tak se postupně měnil počet účastníků, až jsme nakonec vyrazili v trochu komorním složení tří posádek.
Finální složení tedy bylo následující:
Za PocketRocket já a jcw cabrio, Losíček s Ivou a jcw roadster “Minnie” a pak ještě Skalda se ženou a jcw Clubmanem, kteří se k nám přidali na základě výzvy na Mini fóru. První den byl v podstatě jen o cestě do Churwaldenu, který jsme zvolili jako ideální výchozí místo, abychom v sobotu mohli vyrazit přímo do průsmyků. Každý jsme vyráželi z Prahy v jiný čas, takže jsme se sešli až večer/v noci na místě. Cesta celkem ubíhala, bohužel však skoro celá propršela. Já jsem měl po prvním dnu najeto 687 km za 7:04 čistého času a se spotřebou 7,9 l/100 km.
Expedici sponzorovala společnost, která regeneruje turbodmychadla .V sobotu po snídani jsme se vydali do samotných průsmyků. Vyráželi jsme krátce před desátou hodinou. Podle předpovědi se mělo vypršet během noci a přes den už mělo být hezky, což nakonec vyšlo a my mohli po pár prvních kilometrech stáhnout střechu a po zbytek dne už nahoru nešla. Původní plán byly tři průsmyky, cestou mi ale navigace kvůli koloně v San Bernardino tunelu nabídla časově stejnou trasu, ale přes průsmyk, čehož jsme rádi využili. Naše trasa tedy byla Churwalden – San Bernardino Pass – Gotthard Pass – Furka Pass – Grimsel Pass – Iseltwald. Cesta ubíhala bez problémů, počasí bylo skvělé, jen nahoře v průsmycích občas bylo poněkud chladno, ale sluníčko svítilo a my si užívali každou zatáčku a parádní výhledy. Provoz nebyl nijak extrémní, takže až na občasné zdržení za nějakým tím autobusem jsme se nemuseli táhnout v kolonách a cestu jsme si tak náležitě užili.
Oběd jsme si dali v Gotthard Passu, což pro nás byla asi polovina cesty. Moc jsme si pochutnali a navíc pokecali se dvěma číšníky – Slováky. V Grimsel Passu jsme hromadně navštívili jeskyni s výstavou krystalů nalezených v okolních horách. Po příjezdu do Iseltwaldu krátce před sedmou odpolední jsme se přihlásili do ubytování – na slámě! Třetina osazenstva si nakonec ze zdravotních důvodů u příjemné majitelky domluvila standardní pokoj, zatímco já, Losíček a Iva jsme si připravili místo na spaní, abychom v noci už mohli pouze zaplout do spacáku a nerušili ostatní. V plánu totiž byla ještě návštěva Bernu se zastávkou u mé tety v Belpu. Paní majitelka nám prozradila, že mimo sezónu prostory slouží jako klasická stáj pro krávy. Přes léto jsou krávy na pastvinách a vyčištěné stáje slouží jako ubytování pro turisty – a že tu mají celkem plno! Po druhém dnu mi statistiky ukazovaly 294 km za 5:34 čistého času při spotřebě 8,8 l/100 km. K tomu jsme přidali ještě 130 km a dvě hodiny cesty do Bernu a zpět. Cestou jsme se zastavili u tety, která nás všechny pozvala na kafe, a pak se podívali ještě do Bernu, kde jsme si dali večeři. Chtěli jsme stihnout lanovku z Marzili, bohužel jsme o čtvrt hodiny prošvihli provozní dobu. Centrum města je totiž na kopci a parkovali jsme dole u řeky a mají tu podobnou lanovku, jako v Praze na Petřín. Někdy před půlnocí jsme dorazili zpět do ubytování a odpadli jsme všichni do pelechů. Před ulehnutím k nám přiběhlo malé a roztomilé koťátko, z čehož jsem měl radost, nakonec ale dalo přednost Ivě a dělalo jí společnost celou noc až do rána.
V neděli byla v plánu cesta domů přes poslední dva průsmyky. Po snídani jsme zaplatili ubytování, dali si sprchu, kterou jsme v noci už nestihli, a šli se ještě projít po vesnici. Iva se těšila na racky, které tu fotila v zimě, ale potkali jsme jen kachny. Pokoupili jsme pár místních produktů (sýry atd.) a podívali se k jezeru (Brienzersee). Potom jsme se rozloučili s Clubmaní posádkou, jelikož měli delší volno a rozhodli se vracet se do ČR později, a vyrazili jsme na cestu. Pro dnešek Iseltwald – Susten Pass – Klausen Pass – Praha. Cesta opět byla bezproblémová, pouze v Susten Pass jsme potkali motorkáře, který nedobrzdil auto před sebou a musela pro něj letět helikoptéra. Je pravda, že někteří motorkáři si tu svým stylem jízdy celkem koledovali. Podle všeho však přežil, tak snad nakonec vše ok. My jsme měli štěstí v neštěstí, neboť podle zpráv byl následně Susten Pass hodinu zavřený. V Klausen Pass jsme se zastavili na oběd a pak už pokračovali po dálnicích směr ČR. Tady musím zmínit svůj rychlostní rekord – v Německu na dálnici tachometrových 240 km/h se staženou střechou. Cesta ubíhala bez problémů, provoz byl překvapivě pohodový. Domů jsme dorazili kolem půl dvanácté a já měl v kolech 853 km se spotřebou 9,5 l/100 km a 9:23 čistého času.
Závěrem musím poděkovat všem za skvělou společnost, myslím, že jsme si to všichni dostatečně užili. No a další akce na sebe nenechají dlouho čekat, v září jsou hned dva MINI srazy. Takže ahoj na další společné Miniakci.