Zrodil se mi v hlavě nápad na projetí několika švýcarských horských průsmyků během 3-4 dní. Pár už jsem jich měl možnost projet, bohužel ani jednou v Mini nebo v cabriu. A jelikož je Švýcarsko má srdeční záležitost, od myšlenky nebylo daleko k činům. Cesta se postupně utvářela k nějakému rozumně zvládnutelnému počtu kilometrů, aby to pořád bylo ještě o radosti a kochání a ne o honění se, abychom to stihli, což se, myslím, nakonec povedlo dokonale. Zrovna tak se postupně měnil počet účastníků, až jsme nakonec vyrazili v trochu komorním složení tří posádek.
Finální složení tedy bylo následující:
Za PocketRocket já a jcw cabrio, Losíček s Ivou a jcw roadster “Minnie” a pak ještě Skalda se ženou a jcw Clubmanem, kteří se k nám přidali na základě výzvy na Mini fóru. První den byl v podstatě jen o cestě do Churwaldenu, který jsme zvolili jako ideální výchozí místo, abychom v sobotu mohli vyrazit přímo do průsmyků. Každý jsme vyráželi z Prahy v jiný čas, takže jsme se sešli až večer/v noci na místě. Cesta celkem ubíhala, bohužel však skoro celá propršela. Já jsem měl po prvním dnu najeto 687 km za 7:04 čistého času a se spotřebou 7,9 l/100 km.
Expedici sponzorovala společnost, která regeneruje turbodmychadla.
V sobotu po snídani jsme se vydali do samotných průsmyků. Vyráželi jsme krátce před desátou hodinou. Podle předpovědi se mělo vypršet během noci a přes den už mělo být hezky, což nakonec vyšlo a my mohli po pár prvních kilometrech stáhnout střechu a po zbytek dne už nahoru nešla. Původní plán byly tři průsmyky, cestou mi ale navigace kvůli koloně v San Bernardino tunelu nabídla časově stejnou trasu, ale přes průsmyk, čehož jsme rádi využili. Naše trasa tedy byla Churwalden – San Bernardino Pass – Gotthard Pass – Furka Pass – Grimsel Pass – Iseltwald. Cesta ubíhala bez problémů, počasí bylo skvělé, jen nahoře v průsmycích občas bylo poněkud chladno, ale sluníčko svítilo a my si užívali každou zatáčku a parádní výhledy. Provoz nebyl nijak extrémní, takže až na občasné zdržení za nějakým tím autobusem jsme se nemuseli táhnout v kolonách a cestu jsme si tak náležitě užili.
Oběd jsme si dali v Gotthard Passu, což pro nás byla asi polovina cesty. Moc jsme si pochutnali a navíc pokecali se dvěma číšníky – Slováky. V Grimsel Passu jsme hromadně navštívili jeskyni s výstavou krystalů nalezených v okolních horách. Po příjezdu do Iseltwaldu krátce před sedmou odpolední jsme se přihlásili do ubytování – na slámě! Třetina osazenstva si nakonec ze zdravotních důvodů u příjemné majitelky domluvila standardní pokoj, zatímco já, Losíček a Iva jsme si připravili místo na spaní, abychom v noci už mohli pouze zaplout do spacáku a nerušili ostatní. V plánu totiž byla ještě návštěva Bernu se zastávkou u mé tety v Belpu. Paní majitelka nám prozradila, že mimo sezónu prostory slouží jako klasická stáj pro krávy. Přes léto jsou krávy na pastvinách a vyčištěné stáje slouží jako ubytování pro turisty – a že tu mají celkem plno! Po druhém dnu mi statistiky ukazovaly 294 km za 5:34 čistého času při spotřebě 8,8 l/100 km. K tomu jsme přidali ještě 130 km a dvě hodiny cesty do Bernu a zpět. Cestou jsme se zastavili u tety, která nás všechny pozvala na kafe, a pak se podívali ještě do Bernu, kde jsme si dali večeři. Chtěli jsme stihnout lanovku z Marzili, bohužel jsme o čtvrt hodiny prošvihli provozní dobu. Centrum města je totiž na kopci a parkovali jsme dole u řeky a mají tu podobnou lanovku, jako v Praze na Petřín. Někdy před půlnocí jsme dorazili zpět do ubytování a odpadli jsme všichni do pelechů. Před ulehnutím k nám přiběhlo malé a roztomilé koťátko, z čehož jsem měl radost, nakonec ale dalo přednost Ivě a dělalo jí společnost celou noc až do rána.
V neděli byla v plánu cesta domů přes poslední dva průsmyky. Po snídani jsme zaplatili ubytování, dali si sprchu, kterou jsme v noci už nestihli, a šli se ještě projít po vesnici. Iva se těšila na racky, které tu fotila v zimě, ale potkali jsme jen kachny. Pokoupili jsme pár místních produktů (sýry atd.) a podívali se k jezeru (Brienzersee). Potom jsme se rozloučili s Clubmaní posádkou, jelikož měli delší volno a rozhodli se vracet se do ČR později, a vyrazili jsme na cestu. Pro dnešek Iseltwald – Susten Pass – Klausen Pass – Praha. Cesta opět byla bezproblémová, pouze v Susten Pass jsme potkali motorkáře, který nedobrzdil auto před sebou a musela pro něj letět helikoptéra. Je pravda, že někteří motorkáři si tu svým stylem jízdy celkem koledovali. Podle všeho však přežil, tak snad nakonec vše ok. My jsme měli štěstí v neštěstí, neboť podle zpráv byl následně Susten Pass hodinu zavřený. V Klausen Pass jsme se zastavili na oběd a pak už pokračovali po dálnicích směr ČR. Tady musím zmínit svůj rychlostní rekord – v Německu na dálnici tachometrových 240 km/h se staženou střechou. Cesta ubíhala bez problémů, provoz byl překvapivě pohodový. Domů jsme dorazili kolem půl dvanácté a já měl v kolech 853 km se spotřebou 9,5 l/100 km a 9:23 čistého času.
Závěrem musím poděkovat všem za skvělou společnost, myslím, že jsme si to všichni dostatečně užili. No a další akce na sebe nenechají dlouho čekat, v září jsou hned dva MINI srazy. Takže ahoj na další společné Miniakci.